26. etapa cesty kolem republiky (Dolní Žleb - Rumburk)

16. 11. 2021 20:47:46
Dlouho v této divné době nebyl na některé věci čas a vlastně i možnost. Zůstala jen možnost zavzpomínat si na akce minulé - třeba na dobytí severního pólu v rámci pochodu kolem republiky na jaře 2018 ....

V dnešní době prudce vznikajících a zanikajících akcí je dobré si uvědomit, že existují i takové, které píšou své "cáté" pokračování. A jednou z nich je i náš pochod kolem republiky, někteří z nás vyrazili na trasu už po šestadvacáté. Po skončení posledního jsem podával stížnost, že celé Česko bylo pod sluncem a na severozápad území zůstaly jen zbytky slunečního svitu a den před pochodem přišlo

rozhodnutí ze soudu, které nám dalo za pravdu a jako odškodnění nám bylo určeno počasí, které nás provázelo celým pochodem :). Poprvé se celého oficiálního pochodu zúčastnil Pavka, kterému se zřejmě zalíbil listopadový pochod Krušnými horami po stopách průzkumné skupiny.

Zatímco olomoucká a poprvé i pražská sekce měla cestu do Prahy bezproblémovou, tak české dráhy v rámci konkurenčního boje zpozdily brněnský RegioJet natolik, že opět hrozilo rozpojení skupiny. Naštěstí jsme mohli natočit úspěšný doběh účastníků z Brna na vlak směr Děčín. Bohužel náš vláček se kvůli poruše zabezpečovacího zařízení asi po kilometru zastavil (nebo že by to bylo na památku Miloše Formana?) Asi po patnácti minutách jsme se rozjeli a cesta vlakem do Děčína s natěšenými

dálkoplazy utekla jak nedaleké Labe. Do Děčína jsme dojeli s mírným zpožděním a pelášili na peron, odkud měl jet německý motoráček. Naštěstí nám neujel, jen jsme měli strach, zda se do něj vůbec dostaneme a nebudeme tak muset použít hůlky k natlačení turistů do vlaku. No prostě ideální příležitost zapomenout po vzoru cimrmanovské výpravy ve vlaku míč :). Po chvíli jsme vystoupili v Dolním Žlebu a tentokrát jsme zkušeně zamířili k přívozu, který po jistých problémech opět brázdí hladinu apřevozník netrpělivě čeká na náš gang turistů :) Jinak přívoz je bezmotorové ekologické plavidlo - ocelové lano je ukotveno u levého břehu a je po celé délce nadlehčováno plováky. Pro samotnou plavbu mezi oběma břehy je umně využíváno proudu řeky, a to postupným natáčením prámu proti proudu pomocnými lanky. Je to jeden z unikátů, na které mohou být naši předci opravdu hrdí! A my na naše předky.... Takže jsme vystoupili na pravé straně Labe, ve stráni jsme našli zelenou značku a po ní vyrazili směr Hřensko a dorazili jsme tam kolem oběda. Hřensko, které leží na soutoku

Labe a Kamenice, je zároveň se 115 nadmořskými metry výšky nejnižším místem u nás. Takže jsme potom stoupali proti proudu Kamenice, v jejímž údolí se mezi skalami rozkládá hlavní část obce. Mohli jsme zde obdivovat i pěkné stavby našich předků, už kdysi dříve se tu čile obchodovalo a v podstatě jistá forma obchodní činnosti přetrvává dodneška. Kdyby aspoň místo „orygynal levi straus rifle“ zde byla nějaká klobaszova akademie ... V Hřensku jsme se naobědvali a vyrazili jsme do Českého Švýcarska. Tenhle název použili poprvé švýcarští umělci v roce 1776, když pracovali na rekonstrukci Drážďanské galerie. Kraj „strašných skal a propastí“ jim připadal stejně romantický jako jejich rodná země. Našim prvním cílem byla Pravčická brána. Její název je odvozen z němčiny - "Prebischtor" a znamená česky "převis". S rozpětím 26,5 metrů a výškou 16 metrů se jedná o největší pískovcovou

skalní bránu v Evropě. Je jedním z nejnavštěvovanějších míst a zároveň symbolem parku České Švýcarsko a podle toho to tam také vypadalo. Vstup do areálu už je (kvůli ochraně skalní brány) placený a tak jsme raději zmizeli z mumraje a po červené pokračovali směr Mezní Louka, kde bylo naplánováno náhradní občerstvení. Pokračovali jsme za mnohem menšího provozu kolem neméně krásných skal a za odměnu jsme si v restauraci U Fořta mohli dát Cvikovskou dvanáctku a ti nejhladovější i tomatovou polívčičku (Jura tentokrát zaváhal) V zdejším informačním centru jsem si nakoupil nějaký ten litřik dalšího místního pivka Falkenštejn, aby nám pozítří na severním pólu republiky bylo móóóc fajn, jinými slovy ... aby nás trudomyslnost nedohnala :) Z Mezní Louky jsme

pokračovali po červené, střihli jsme horskou prémii na kopci Větrovec a pomalu se blížili k menší a méně slavné sestře Pravčické brány. Kousek od ní jsme potkali bloudící slovenskou dvojici, která zřejmě přehlédla přídavné jméno Malá v názvu a divila se rozměrům. K Malé Pravčické bráně vede malá odbočka a je z ní pěkný rozhled do kraje. No a pak už jsme klesali do cíle naší cesty ve Vysoké Lípě. Minuli jsme skalní hrad Šaunštejn, který se nachází se na skalním bloku. Oproti původním předpokladům jsme museli na ubytování o kilometr dál, do kempu Mosquito. Klukům jsem nenápadně slíbil na konci etapy kapli Sv. Iana a byli mile překvapeni, že se v cíli točily Svijany :) Ubytování na naše podmínky dobré, i když bychom mohli stěžovat na prudké schody na WC a málo prostoru na nohy :)

V neděli, než si nohy uvědomily, že jsou na šrot, jsme vyrazili na Dolský mlýn. Prudký sestup mezi skalami do údolí říčky Kamenice a mohli jsme spatřit místo, které přitahuje princezny. První z nich je ta pyšná, která zde v roce 1952 bydlela ještě ve funkčním mlýně. V roce 2007 se zde natáčelo Peklo s princeznou a rozpadající zdi obstarávaly pekelnou atmosféru. Přibližně 500 m vedle je památný

strom - Královský smrk, který se pne do výšky 27 metrů a jeho kmen má obvod kolem tří metrů. Žije už více jak 180 let. My už jsme stoupali proti proudu Jetřichovické Bělé a užívali si přírody a pohody. V Jetřichovicích jsme našli červenou značku a kolem bývalé dětské ozdravovny, kterou nechal před více než 90 lety postavit Tomáš Garrigue Masaryk (teď už ale přes 12 let zeje prázdnotou ...), jsme začali stoupat na Mariinu skálu. Stoupali jsme vlastně lesem, kde v roce 2011 propukl požár. Ten požár nebyl na první pohled patrný, šířil se pod povrchem a naštěstí se jej podařilo zastavit včas. I po sedmi letech to bylo poznat, les byl divočejší a převažovaly náletové dřeviny, snad se to časem spraví. Mariina skála je pískovcová skála severně od Jetřichovic a je přístupná po vytesaných schodech a

žebřících. Na vrcholku se nachází dřevěný přístřešek, odkud je pěkný rozhled. Po vychutnání leteckých pohledů jsme pokračovali po červené na Vilemíninu stěnu, rozhled je odsud podobný. Luďa věděl, proč si zde v nadmořské výšce 400 mnm vzal tričko s nápisem Téryho chata. No ale daň za ty krásné rozhledy byl časový skluz. Hlavní trasu jsme opustili kolem dvanácté a měli jsme našlapáno jen 8 kilometrů. Takže jsme kilometrově byli ve čtvrtině trasy a časově těsně před půlkou. A já jsem tajně doufal, že si dobře pamatuji poslední část, která už není tak náročná. No nicméně v lovecké chatě Na Tokáni jsme si dali polévku a libereckého Konráda a rozdělili jsme se na dvě skupinky. První šla po cyklostezce a druhá si ještě užívala žluté značky ve skalách. Celkem bez problémů jsme se potkali u

rozcestí Hřebec a dál už jsme pokračovali společně. Po zelené značce jsme spadli do údolí Křinice a po malé pauze jsme stoupali k Brtnickému hrádku, který tvořila jediná budova a nevysoká věž, po kterém zde zbyly jen stopy v terénu. Výhled nic moc, ale je to zajímavé místo. Po malé exkurzi jsme pokračovali směr Šternberk. Z časových důvodů jsme už neabsolvovali výšlap na kopec Vlčí hora. Vrchol je tvořen z čedičových sloupů, které obsahují hodně magnezitu. Tudíž se na kopec doporučuje chodit bez kompasu :) Takže my jsme uhli na neznačenou cestu, po které jsme klesali do osady Kopec

. Zde jsme se občerstvili (nabídli nám výborné pampeliškové víno) a začali stoupat do Mikulášovic (opět po neznačené). Po lesním úseku jsme se dostali na louky a pak už nás čekal dlouhý úsek obydleným územím. No zvládli jsme to, ale ... naše ploužení vytrhává hosty zahrádky penzionu v Mikulášovicích od zábavy. Strnule drží vidličky se sousty jídla a sklenice s pivem na půli cesty k ústům a nevěřícně pozorují náš příchod na večeři a ubytování. Majitel penzionu pan Vladař nám rezervoval - přestože jsme tu byli náhodou :) - náš obvyklý stůl v rytířském salonku a pokusil se nás „zabít jídlem“. No velmi povedená tečka za touto etapou a myslím, že na tuhle zastávku budeme velice rádi

vzpomínat. Přestože to zde nebylo nijak noblesní, měli jsme tu špičkový servis v podobě kvalitního zázemí. No schválně se zeptejte hostů v pětihvězdičkovém hotelu, jestli byli s ubytováním spokojeni. Možná vám řeknou, že koupelna byla malá, bazén studený a na snídani chybělo jejich oblíbené jídlo. Zeptejte se však tady, jestli někomu něco chybí. Nikdo si nebude stěžovat jako by platila přímá úměra: čím méně toho člověk má, tím méně toho potřebuje.

V pondělí jsme se dle předpovědi dostali do blízkosti srazu obchodníků s deštěm. Naštěstí jen pršelo a nebyly žádné nostalgické vzpomínky na bitvu u Verdunu (kroupy). Nás čekala nejdelší etapa pochodu – délka narostla z původních 25 kilometrů na konečných 34 (a není to málo, Antone Pavloviči). Bylo to kvůli tomu, že se zde velice špatně shání ubytování – buď je otevřeno sezónně, nebo zas mají ubytování obsazené pracanty, kteří dojíždí do Německa. Takže hlavní část skupiny pošetřila síly a

etapu zkrátil autobusem asi o osm kilometrů. No a protože mě a Jirkovi nevadilo ani nepříznivé počasí, tak jsme po velmi vydatné snídani vyrazili na první kilometry „Brekeke etapy“. Prošli jsme Mikulášovicemi a těsně před odbočkou na modrou značku jsme zhlédli areál firmy Mikov. Některým z vás to nic neřekne, nicméně nůž „rybičku“ znají všichni :) Kousek za Mikovem jsme uhli do polí a mířili směr Vilémov. Zezačátku to byla docela ponurá vycházka, povětšinou neudržované baráky, opuštěná fabrika. Po zrušení většiny podniků v městečku z většiny měst Šluknovska, stal "konec světa" a pro mnohé chytráky z vnitrozemí i místo, kam odstěhovat nepřizpůsobivé občany. Také nás zarazilo množství aut po prvním německém blbečkovi (majiteli), který jej prodal druhému českému blbečkovi na provoz bez registračních značek. No a časem auto samozřejmě chátrá, že jo. Ve Vilémově se okolí zlepšilo, je zde poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie s křížovou cestou a léčivým pramenem. Zřejmě tu zafungoval genius loci tohoto místa, protože přestalo pršet. A také je vidět

kontrast mezi místy udržovanými (zřejmě) chataři a mezi řekněme raději opuštěnými domy. Kousek za kostelem jsme prošli pod viaduktem z roku 1903 a začali stoupat do lesa. Po chvíli jsme se dostali k myslivecké střelnici Čtverec, kde jsme vyrušili trio záškoláků a pak už jsme za občasného hledání modré značky klesali ke Karlínskému rybníku, kam přijela autobusem předchozí skupina a která se vydala zkoumat ty nejsevernější vesnice. My jsme mírně stahovali ztrátu přes obce Markéta a Lobendava. Z Lobendavy už je to jen kousek do nejsevernější obce ČR s krycím názvem Severní

. Jsou si toho zde vědomi, mají tu nejsevernější knihovnu. Zde jsme se potkali s průzkumnou skupinou, posvačili a vydali se bez tažných psů dobýt severní pól naší republiky. Kousek za Severní jsme vstoupili do lesa, přestože je tam kvůli větrné kalamitě zákaz vstupu. No ale vysvětlujte to někomu, kdo se sem plahočí 6 hodin vlakem. Na nejsevernějším místě nás původně měl čekat náš finský kamarád Podechu Lappalla, ale naše tempo bylo natolik vražedné (anebo se stihnul naučit pár slov česky), takže nám neukázal nejsevernější křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, kam víly chodí v župánku a ty odvážnější bez :) Co bylo horší, tak nám opět začalo pršet. Tudíž jsme se zde moc nezdržovali a

po nezbytných oficialitách (společné foto atd.) jsme udělali dva kroky do Německa, abychom si dali na zahřátí mimozemský rum. Dobře naladěni jsme pokračovali podél hraničního potoka k bývalému přechodu do NDR. Zde jsme narazili na hraniční modrou značku „Po stopách červeného mravence“. A i když to nemáme ve zvyku, tak zde si jeden náš nejmenovaný člen, který má přechodné bydliště v Nepálu, rozhodl přivézt do Brna suvenýr v podobě jednoho jejich příbuzného s exotickým názvem Ixodes – no česky je to klíště. Od přechodu jsme vystoupali a v nouzové chatce jsme si dali oběd z vlastních zásob, marně doufajíce, že se vyprší. Takže jsme za deště po chvíli odbočili z modré značky a šli na cyklostezku směr Liščí. Bohužel plánovaná odbočka na vrch Jáchym v tomto počasí

postrádala smysl. Po cyklostezce kilometry ubíhaly docela rychle a dokonce přestalo i pršet. Toho využil Jirka a u Solandského rybníku se najedl a začal nás stíhat zezadu, snad poprvé za celý pochod :) Kousek před osadou Nové Hraběcí se cyklostezka spojila s modrou značkou, která vede od severního pólu po hranici (ale bohužel se nějakou IT chybou na ní ztrácí, takže jsme o ní naštěstí nevěděli) a tahle značka nás dovedla až do Rožan s jednou menší vodní přeháněčkou. Když už to vypadalo, že do Rožan dorazíme celkem v pohodě, vyplnilo se pořekadlo to nejlepší nakonec. Rožany nás přivítaly chrstákem de luxe a mě to překvapilo natolik, že jsme uvažoval o koupi nové mikiny na večerní posezení u místní komunity. Připravili se o tržbu, stihli zavřít. Další šok nás čekal při příchodu do restaurace, protože majitelka na nás spustila německy. Zřejmě jsme vypadali jako nějaká recesistická sbírka příhraničních hastrmanů a tak nám nabízela hailušky :). Ale nakonec se vše vysvětllilo a v restauraci jsme strávili příjemný večer. Poprvé a naposledy jsme si na tomto pochodu zahráli pexeso.

Poslední den jsme vstávali a po dešti už nebyly ani památky. Po dobré snídani jsme vyrazili kolem místní tržnice a na rozdíl od Hřenska tu bylo mnohem příjemněji, zde se totiž nejvíc prodávaly kytky. Dorazili jsme k místní pozoruhodnosti – k Javorové bráně, což jsou dva kmeny javoru a jedna koruna. Údajně vznikly tak, že asi před 100 lety u vstupu na pozemek u chalupy rostly dva mladé javory.

Zamilovaný majitel chtěl své lásce ukázat, že jejich společný život bude jak v ráji. Začal k sobě přibližovat kmeny javorů tak, aby vytvořily bránu do ráje. Až v době, kdy měli vnoučata, byla brána tvořena silnými kmeny. Bohužel za nimi v současné době probíhá demolice baráku, takže pohled nic moc. A na protější straně silnice byly u potoka vysazeny nové dva výpěstky javoru mléče, protože stávající javory tvořící javorovou bránu se blíží ke svému dožití (javor mléč se dožívá 120 až 140 let). Po dosažení dostatečného vzrůstu bude vytvořena identická nová brána, aby po zániku původní brány tento zajímavý místní prvek nezmizel. My jsme mířili po modré kolem lomů směr Šluknov a došli jsme k vypuštěnému rybníku Hraničář. No a protože ve Šluknově údajně je, jak to jen říci slušně...prostě tam není nic, tak jsme pokračovali podél Šluknovského rybníka do Království. Království jsme prošli, zhlédli

místní kostel sv. Vavřince a na konci dědiny odbočili mezi pastvinami směr Valdek, kde bylo únikové místo dnešní etapy. Nikdo ho nevyužil a tak jsme po lesní cyklostezce letěli směr Rumburak. Zrazilo nás, že první ulice v Rumburku se jmenuje Ječná, co na to Pražáci? Odsud byl hezký pohled na „hlavní město“ Šluknovského regionu. Samozřejmě to dle názvu, centra i velikosti (o něco málo větší než Rumburk je překvapivě Varnsdorf, ovšem ten už leží hodně bokem) vypadá trochu nelogicky. Ne, že by teda byl Rumburk velkoměsto, nicméně skutečně funguje jako přirozené centrum Šluknovska. A protože jsme šlapali celkem výborně a podařilo se nám i potrénovat na stovku kolem Brna, které se letos opět nezúčastníme, tak v Rumburku jsme byli s velkou rezervou. Na nádraží jsme si koupili lístky na vlak a pak jsme se šli najíst do nedaleké restaurace U Parku a byla to dobrá volba. Po příchodu na

nádraží nás sice zarazilo, že rychlík do Kolína je klasický regionální motoráček, ale bylo to výlukou. Vlakem jsme jeli do Rybniště a odsud do České Lípy busem. No a pak už klasickým rychlíkem. V Kolíně jsme se na rozdíl od medvědů nepotkali, ale rozešli. A díky poruše trolejí jsme chytli i zpožděný vlak a nemuseli jsme na rozdíl od brněnské sekce čekat. Ale jestli si myslíte, že to někoho odradilo, tak se mýlíte. My tu nejsme pro pochod, pochod je tu pro nás ... takže na jaře na značkách :)

PS ten míč jsem nakonec vůbec s sebou neměl, i když snaha byla ....

Autor: Josef Procházka | úterý 16.11.2021 20:47 | karma článku: 11.79 | přečteno: 207x

Další články blogera

Josef Procházka

27. etapa cesty kolem republiky (Rumburk - Višňová)

O prvním prodlouženém květnovém víkendu nastalo pro některé z nás páté roční období – období pochodu kolem naší republiky. Vyrazili jsme 128. den roku 2019 a ... a zážitky z pochodu jsou v textu níž

27.11.2021 v 13:59 | Karma článku: 10.76 | Přečteno: 187 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.89 | Přečteno: 469 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 582 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 476 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 32 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 635

Jsme skupina, která se snaží obejít naši republiku. Jdeme co nejblíže hranicím, ale občas nevynecháme nějakou zajímavost blízko státních hranic. Teď je naše "konečná" Rumburk a máme našlapáno 1569 příhraničních kilometrů.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...